Tuto sobotu jsem se účastnil “školního výletu” do Orlanda, kde se nacházejí “tematické parky” Disneyworld a Universal sutdios. Oba dva se za jeden den nestihnou projít, takže se zákonem většiny rozhodlo, že se pojede jen do Universalu.

Ranní ptáče dál doskáče

Abychom se do Orlanda dostali v nějaký inteligentní čas, museli jsme odjíždět od školy již v 5:15. Kvůli tomu jsem vstával v 4:30, v klídku se nasnídal a pak si užíval jízdu liduprázdnými ulicemi ještě za tmy. Docela mě překvapilo, že jsem ani na hlavní silnici neviděl žádné auto, na to člověk prostě není zvyklý.

Do Orlanda jsme jeli autobusem, který bych klasifikoval jako standardní. Žádné extra “fíčurky”, trochu málo místa, ale jinak fajn. Cestou jsme zastavovali v “sesterské” škole, kde se nacházejí mladší študáci, kteří zaplnili zbytek autobusu, ale naštěstí ne natolik, abych neměl dvě sedadla jen sám pro sebe.

Po cestě jsem si nakrásně četl na iPhonu (Barnes&Noble reader je luxusní aplikace!), poslouchal muziku a celkově mi to pěkně uteklo.

Orlando (ne Bloom)

Do Orlanda jsme dorazili zhruba po pěti hodinách jízdy, zaparkovali a šli tak asi půl kilometru ke vstupu do parků. Universal totiž sestává ze dvou – The Islands of Adventure a Universal Studios. Mohli jsme si vybrat, kde strávíme zbytek dne do šesti hodin večer, já jsem začal s Universal Studios.

V Universal Studios jsou atrakce většinou ve formě nějakých show, promítání, krátkých filmů apod. Nejde o žádné horské dráhy a podobné blázniviny, ty jsou v Islands of Adventure, kam jsem chtěl jít až po Universal Studios.

Začal jsem atrakcí Shrek 4D, která sestávala z 4D promítání krátkého filmu na motivy Shreka. Lord Farkvád unesl Fionu, alespoň myslím. Docela mě ale mátlo to označení “4D”, protože tak nějak tuším, že čtvrtý rozměr je čas. A jak chcete čas přidat do promítání?

Bylo mi ale s předstihem vysvětleno, že onen čtvrtý rozměr spočívá v tom, že se díváte na 3D film se zelenými tematickými brýlemi zvanými Ogrevision a navíc se s vámi pohybuje sedadlo, občas obdržíte vodní spršku a nebo vám začne na nohy foukat vzduch. Myšlenka je to jistě dobrá, ale jako se vším záleží na realizaci. A ta byla vážně skvělá!

Film byl s efekty skvěle provázán, takže vodní sprška v kombinaci s Fioniným kýchnutím na plátně působila velmi efektně. Stejně tak honička s koňskými spřeženími, při kterých se sedadla natřásala až běda.

To ale bylo jen první z představení.

Dále jsem viděl Twister, což byla jakási simulace tornáda, která ale nebyla zase tak dobrá, i když ohromné šlehající plameny, jejichž žár docela intezivně cítíte, jsou dost efektní.

Další byly Čelisti, které se odehrávaly nečekaně na vodě, kdy jsme se nalodili do speciálního plavidla, které bych popsal jako kombinaci vznášedla a normální lodě (možná to bylo vznášedlo) a vydali se na dramatickou plavbu. Naše řidička poskakovala a ječela na přídi, že nás každou chvíli sežere žralok, ukazovala na něj, když se zrovna vynořil, eventuálně na něj “střílela” z efektního granátometu.

Už jen z popisu může být cítit, že Čelisti měly velkou šanci zvrhnout se v trapnou show pro děti. Ale i když bylo očividné, že žraloci jsou umělí a vše je jen na efekt, stejně se člověk dost lekne, když na něj najednou OHROMNÝ žralok vybafne ze strany a loď se rozhoupe tolik, že jsme až nabrali vodu a mě se rozmočil sešit v batohu, který byl zrovna na podlaze.

Poslední z představení byl Terminátor, znovu 4D, který se lišil od Shreka v tom, že byl kombinován i s představením živých herců, kteří vycházeli a zacházeli “do plátna” a dokonce to i dávalo smysl. A když na vás z plátna vykouko ohromné tekuté vesmírné cosi, zformovalo se centimetry před vašima očima do formy tváře a začlo se rozhlížet, bylo o zážitek postaráno.

The Islands of Adventure

Do druhého parku jsem se dostal zhruba po čtyřech hodinách s tím, že mi ještě asi čtyři zbývaly, takže je času dost. To jsem si ale jen myslel.

Osobně nemám různé horské dráhy rád, ještě jsem na žádné z nich nebyl, skončil jsem někde u autodromu, takže jsem od parku nic neočekával a spíš jsem tušil, že se budu jen dívat.

Po cestě mezi atrakcemi jsem narazil ale na věc, která mě na dost dlouho zabavila. Jedna z atrakcí byla od Pepka Námořníka a spočívala v jízdě na divoké řece na kruhovém plavidle s tím, že hlavní účel je nechat se zmáčet. Návštěvníci parku tomu ještě mohli pomoci. A já pomohl rád.

Na jednom z můstků přes koryto řeky bylo několik mašinek na čtvrťáky, za které jste si mohli koupit jednu salvu z vodního děla na nebohé lidi v plavidlech pod vámi. Nešlo sice mířit, ale mohli jste zmáčknout velký červený čudlík v ten vhodný moment. A já ho zmáčknul hooodněkrát.

Nejsem v podstatě škodolibý člověk, ale tohle prostě byla sranda. Chudáci lidi vřískali, smáli se či proklínali osud (a toho, kdo zmáčkl ten čudlík). A já jsem se hrubě bavil. A ne sám, našlo se dost dalších lidí, kteří vodní děla využívali.

Po chvíli mě to ale přecijen omrzelo, takže jsem se rozhodl jít na onu atrakci, jejíž účastníky jsem tak nemilosrdně zkrápěl. Kdesi u vchodu do parku jsem viděl nápis, že waiting time je 60 minut, ale nevěnoval jsem mu pozornost, protože většinou to bylo méně. Ale ne tentokrát.

Svou nudu ve frontě jsem znásobil ještě tím, že jsem se takticky zbavil jediné své možné zábavy – iPhonu, tím, že jsem jej zamkl do skříňky, aby se mi náhodou nerozmočil. Spolu s foťákem a peněženkou. Ale na to ještě přijde řada. Že to nebylo naprosto nutné, protože uprostřed loděk byl speciální voděodolný prostor, je věc jiná.

Na atrakci jsem tedy čekat asi hodinu a to vážně nepřeháním. Fronta se klikatila a klikatila, já se nudil a nudil, ale nakonec jsem se přecijen do lodě dostal. Zkropen jsem byl kvalitně, o tom žádná, nitka na mě nezůstala suchá. A jakmile jsem se dostal ven z atrakce, začlo pršet.

Ale né standardně pršet, ale lejt jak z konve. Mít takový déšť v ČR, tak se nám rozvodní úplně všechny řeky. I ta naše trutnovská Úpa. Pršelo snad déle než hodinu (nevím přesně, neměl jsem iPhone) a během celé té doby jsem řešil dilema, jak se dostat ke svým cennostem.

Schránky tam totiž byly zpoplatněny, 3$ za první hodinu a další tři za každou další započatou. Jenže já nechal peněženku vevnitř. Což je dost hloupé, poněvadž pak nemáte jak zaplatit.

Navíc se v prostoru u skříněk schovávalo během deště několikero lidí, takže tam nebylo k hnutí a mě se nechtělo je vyhánět ven na déšť a ještě si půjčovat 3$, takže jsem to vyřešil jinak. Popsal jsem svůj problém jednomu z pracovníků parku, který přivolal jiného s klíči od skříněk a ten mi pomohl. Chtěl jen vědět, co je ve skříňce a pak vidět moje “ajdý” a věci byly opět moje. Ani jsem nemusel platit ony 3$!

Bohužel, když déšť přestal, bylo už docela pozdě, takže už jsem nestihl jít na jinou atrakci, ale i tak jsem si to v Universal dost užil. Za těch 120$, což byla skvělá cena, to určitě stálo.

Něco fotek můžete vidět na Flickru.

Když jsem zde platil v obchodech, mnohdy jsem zažil situaci, že jsem pokladním jednoduše dával málo peněz. To se mi nestává, vždycky si radši nejdřív zhruba spočítám, kolik nákup bude stát a podle toho vybírám bankovky či drobáky.

Stalo se mi to ve Staples, kde jsem si kupoval malý Thesaurus za 1.99$, za který jsem chtěl platit dvěma dolarovými bankovkami, které ale překvapivě nestačily. Stalo se mi to v Apple Store, kde jsem pánovi za pokladnou dával 1300$ (1199$ MacBook + 79$ iWork 09) a taky po mě chtěl další peníze.

Dlouho jsem nemohl přijít na to, proč se mi to děje, ale pak jsme se jednou začali ve škole bavit o daních.

V Americe je vše složitější tím, že se skládá z několika do jisté míry samostatných států, a tak se daně stát od státu různí. Jediná daň, která by se měnit neměla, je prý daň z příjmu. O ostatních daních pak rozhoduje již konkrétní stát.

Na Floridě je daň ve výši 6% a to na vše zboží, kromě toho, které nutně potřebujete k přežití. Do této skupiny patří zřejmě jen jídlo a to ještě jen takové, které neprošlo tepelnou úpravou, nebo nějakým druhotným zpracováním, takže se jedná spíše o suroviny. Všechno ostatní zboží pak podléhá dani 6%, která se ale přičítá, a tady přichází onen zádrhel, až na pokladně.

Ve skutečnosti tak zboží nestojí cenu uvedenou na štítku, ale o 6% více. Veškeré baťovské ceny tak ztrácejí svou praktičnost, protože onen malý thesaurus, který jsem si kupoval nestál 1.99$, ale ve výsledku 2.11$, což je dost hloupá cena. Třeba i kvůli tomu jsem zde už nasbíral snad kilo drobných mincí, které neustále dostávám, ale v mnohem omezenější míře zase vydávám.

U dražších položek ale může člověk být i docela překvapen, když ho MacBook nestojí 1199$, ale 1270$. To je rozdíl víc než 1000Kč! Ale pořád levnější než v ČR.

Abych to nějak uzavřel, daně jsou asi jediná věc, kterou máme v ČR zařízenou lépe. Nemyslím teď výši daní, protože jestli nemají nějaké skryté daně a namísto našich 19% mají jen 6%, tak už se nedivím, že je zde tak levně. Jde jen o to, že daně nejsou zahrnuty v ceně výrobků v obchodech ani jinde, což mi přijde docela zmatečné.

Vzhledem k tomu, že je zde snad více aut než samotných obyvatel, je autobusová doprava zřejmě na okraji zájmu. Jen tak do počtu. Od toho se pak odvíjí vše ostatní…

Poprvé jsem autobusem jel, když jsem si chtěl koupit MBP. Měl jsem štěstí, že jsem na zastávce seděl vedle jedné fajnové tlusté černošky, která mě do systému zasvětila. Ono je to totiž trochu jiné, než v ČR a jiných evropských státech.

První velkou změnou je jízdné. Platí se buďto paušálně 1.25$, nebo si můžete koupit denní, týdenní nebo měsíční permanentku, přičemž denní stojí 3$, což je fajnová cena. Před vstupem do autobusu je ale nutné se ujistit, že máme v kapse přesně požadovanou částku, protože řidiči zde s penězi nijak nemanipulují (tedy ani nevracejí a nerozměňují), na všechno jsou stroje.

Zastávky jsou zde ve formě prostých laviček s cedulí, na které je napsáno “Bus Stop” a číslo linky, která na zastávce staví. Většinou platí, že co velká silnice, to jedna linka. Samozřejmě s tím, že se někde překrývají, aby se dalo pohodlně přesedat. Linka číslo 10, která jezdí po největší silnici v širém okolí, Federal Highway, jezdí ve všední den každou půlhodinu, ale jak jsou na tom ostatní autobusy, to nevím.

Autobusy mají předepsaný určitý jízdní řád, který je v praxi ale opravdu jen hodně orientační. Mnohem lepší je vědět, že autobus jezdí každou půlhodinu, takže když si sednete na zastávku, určitě nebudete čekat déle. Zastávky tu jsou totiž každých pár set metrů, přičemž se těžko dá předpovědět, kde se bude stavět a kde ne, takže autobus může ujet kilometr za minutu, nebo také za deset.

Zajímavý je taky systém vystupování, kdy hlásíte řidiči, že chcete na příští zastávce zastavit zatažením za lanko napnuté po stranách autobusu. Oproti všemu ostatnímu strašně přetechnizovanému mi přišlo prosté mechanické lanko jako slušný kontrast, vzhledem k tomu, že i my máme standardní tlačítka. Ale třeba ten jejich systém má nějaké skryté výhody…

Na závěr bych se možná mohl i zmínit o lidech, kteří autobusem jezdí, protože se většinou jedná o podivnou směsici lidí “normálních”, které bych označil za slušné občany, a “nenormálních”, což jsou různá individua, bezdomovci atp. Poprvé jsem z toho neměl moc dobrý pocit, ale postupem času jsem si už zvykl.

(Tento článek jsem shodou nešťastých náhod psal nadvakrát, proto omluvte možná přílišnou strohost.)

Dnes to bude jen krátké, chtěl bych jen publikovat odkaz na můj účet na Flickru, kde můžete nalézt všechny mé dosavadní fotky z USA. Je to zřejmě lepší cesta, než je všechny zdlouhavě vkládat přímo sem…

Tak tedy – klikněte ZDE.

I když se v tomto krátkém článku budu vyjadřovat o Američanech, myslím tím obyvatele Floridy. Vlastně cokoliv řeknu o Americe, lze vztahovat pouze na Floridu.

———————–

Nikdo ve Fort Lauderdale nechodí po ulici.

Auta dávají většinou chodcům a cyklistům přednost (protože jich moc není).

K snídani se většinou jedí cereálie.

McDonald’s rozhodně není jediný (ani nejlepší) americký fastfood.

Lidé jsou zde tisíckrát příjemnější a slušnější než v ČR (úplně neznámí lidé mi přejí dobré ráno atp.).

Američané mají opravdu HODNĚ aut. Tipoval bych, že každá rodina v průměru 2-3.

Auta bývají větší, na pohled silnější a s větším obsahem motoru.

Evropské automobilky zde rozhodně nekralují.

Všechny dolarové bankovky mají stejnou velikost.

Na jednodolarové bankovce je George Washington, zřejmě čím větší zásluhy, tím nominálně nižší peníz (je jich víc).

Bankomaty vydávají peníze ve dvacetidolarových bankovkách.

Autobusová doprava je dost strašná. Američané používají raději jakýkoliv jiný způsob dopravy.

Floriďané si dost potrpí na trávníky před svými domy – zalévají je, hnojí a vždy jsou krátce zastřiženy.

Ulice jsou zde uspořádány téměř geniálně – jsou na sebe kolmé a jdou ve směru sever-jih a východ-západ.

Je zde enormní množství světelných křižovatek.

Dostat se přes imigračního úředníka dá docela zabrat – ptá se, kde budete bydlet, kolik s sebou máte peněz atp.

Platit kreditkou je rychlejší než v hotovosti.

I v restauracích rychlého občerstvení se vedoucí ptá zákazníků, jestli jim chutnalo a jestli jim něco nechybí.

Jediný kopec široko daleko je zvedací most přes umělý kanál.

Všechno se nakupuje ve větších objemech – mléko v čtyřlitrových “kanystrech”, propisky v setech po dvanácti atd.

Po necelém týdnu se ozývám s dalším videem. Mluvit budu pouze o škole a výuce, ale řekl bych, že stojí za zhlédnutí, už jen proto, že jsem při jeho vytváření strávil dvě hodiny . Snažil jsem se použit z chyb minulých, takže přeji mlaskáním nerušený divácký zážitek…

(bohužel jsem se “mlaskání” úplně nevyhnul, ale snaha se počítá!)

Jelikož zde mám zajištěny jen večeře a snídaně, na obědy si vždycky zajdu do nějakého fastfoodu/restaurace. Doposud jsem se je snažil střídat, abych náhodou nějakou skvělou nevynechal a neochudil se tak o skvělý kulinářský zážitek. Žádné extra překvapení se sice ještě nekonalo, ale přesto bych si dovolil přinést malé srovnání fastfoodů/restaurací, které jsem doposud navštívil.

McDonald’s

Řetězec McDonald’s je dobře znám i u nás, takže jej nemusím nijak zvlášť představovat. Jeden McDonald jsem navštívil hned první den, protože to byla jediná značka, kterou jsem znal.

Dal jsem si své obvyklé dva cheeseburgery a Colu. Vzhledem k tomu, že cheeseburger je zřejmě to nejlevnější, co si u McDonald’s člověk může dát, neoplývá ničím speciálním – prostě houska, maso a sýr. A ještě okurka, kterou naprosto nesnáším.

Wendy’s

Wendy’s je řetězec rychlého občerstvení, který údajně dělá “staré dobré hamburgery”. Vzhledem k tomu, že jsem u nich nikdy v životě nebyl, objednal jsem si menu číslo 1, takový standard – hamburger, hranolky, Cola. Na rozdíl od McDonald’s byl hamburger ale mnohem větší, s větší porcí zeleniny uvnitř. Čerstvé rajče a salát (lettuce) dělá rozdíl.

Na druhou stranu ale hranolky byly naprosto hrozné. Při druhé návštěvě už ucházející. Při třetí klasifikovány jako “dobré”.

Burger King

U Burger Kinga jsem také ještě nebyl, i když už možná má pobočky i v ČR. Objednal jsem si klasicky menu číslo 1 a řekl bych, že Burger King je někde mezi McDonald’s a Wendy’s. Pro mě klasické “nenadchne, neurazí”.

Subway

Subway se sice prezentuje jako fastfood, ale naprosto jiného druhu. Pro změnu jsem v jejich restauraci byl také poprvé, takže jsem absolutně nevěděl, co si počít. U Subway si člověk totiž může sestavit sandwich naprosto podle své chuti. Může si vybrat velikost (footlong, 6”), druh chleba, sýr, maso, zeleninu, omáčku, všechno.

Poprvé jsem si neuváženě poručil “sweet onion sauce”, která mi moc nechutnala, ale při návštěvě druhé už jsem se jí vyhnul. Sandwiche mi chutnaly absolutně nejvíc ze všech, protože dokonce vypadaly a chutnaly zdravě – byla v nich opravdu hromada zeleniny, jenže to mělo jeden háček.

Po první návštěvě jsem totiž strávil “trošku delší dobu na záchodě”, jestli si rozumíme. Mohla to být jen náhoda, tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Když se to stalo i po návštěvě druhé, nebyl jsem věru potěšen. Prozatím se tedy Subway budu vyhýbat.

Denny’s

Denny’s byla poslední z restaurací, které mi byly doporučeny. Vyzkoušel jsem ji až v neděli, ale stála za to.

Jde o trochu formálnější restauraci, už jen proto, že v ní je obsluha. Nabízí sice podobný sortiment jako ostatní fastfoody, ale právě obsluha dělá velký rozdíl. Když vejdete, uvedou vás ke stolu a usadí. Další změna oproti Česku je v pití – objednáte si Colu, která sice stojí 2$, ale jedná se o tzv. “refill”, takže když vám pití ve sklenici dojde, hnedle přiskočí číšník a přinese další.

Poprvé jsem nestačil ani položit dopitou sklenici zpátky na stůl a už mi ji číšník odnášel doplnit. To mě opravdu překvapilo, spíš bych čekal, že si o refill budu muset říkat, ale tady ne. Skoro se netěším zpátky do českých restaurací.

Jídlo bylo docela standardní, zase trochu jinačí burger, trochu dražší, ale zase lepší a s obsluhou. To je podle mě dobrý deal.

Uvidím, jak se to bude v příštích dnech vyvíjet, ale asi budu chodit hlavně do Wendy’s a Denny’s, protože víc druhů fastfoodů už zde snad není. Pokud ale nějaký nový objevím, dám vědět.

Tak mě napadlo, že byste možná uvítali pár fotek, abyste měli představu, jak to zde vlastně vypadá. Zatím jsem moc nefotil, nějak nebyla chuť a moc příležitost, takže mám fotek pomálu. O to málo se ale milerád podělím . Nenašel jsem ještě nějaký vyhovující sofistikovaný nástroj na inteligentní vkládání galerií, takže doporučuji kliknout na první obrázek a pak se skrz “šipku vpravo” doklikat až k poslednímu. A tu nezformátovanou hrůzu ani nemusíte vidět…

Co se mého publikování na internetu týče, zatím jsem se omezoval pouze na text. To se ale dnes poprvé změní!

Můj úžasný MacBook, se kterým už jsem téměř sžitý, mi totiž poskytl možnost natáčet a inteligentně (!) editovat video, čehož jsem dnes ve večerních hodinách s chutí využil.

Jelikož se jedná o moje úplně první video, budete muset být shovívaví, přeříkávám se, koukám se mimo kameru a dělám spoustu dalších špatných věcí. Nicméně doufám, že fakt, že se mi podařilo dát do kupy skutečné video, vše předčí. Tak tedy hodně trpělivosti… (Když nic jiného, tak se alespoň zasmějme mému amatérismu

Určitě všichni víte, že mým velkým cílem bylo pořídit si 13″ MacBook Pro. Včera se mi přání splnilo a spolu s oním nákupem se váže celkem dobrý příběh, který bych vám rád pověděl.

Kde je to Apple Store?

Jen co jsem přijel do USA, přemýšlel jsem, kdy se k nákupu MacBooku dostanu. Věděl jsem zhruba, že Apple Store se nachází 4 míle jižně od mého bydliště, ale nic moc víc. Není takový problém adresu zjistit, ale hodí se připojení k internetu. Jenže jak se na internet dostat?

• použít počítač v rodině (zakázáno školou)
• použít veřejnou wifi v kombinaci se zmírajícím iPhonem, který nelze nabít (nemám adaptér) (v McDonald’s wifi nešla zprovoznit)
• nijak, autobusem prostě dojet do centra města a doptat se (na zastávce jsem čekal půl hodiny spalován neúprosnými slunečními paprsky, žádný autobus nepřijel)
• počkat na pondělí a použít počítač ve škole (pod tlakem okolností jsem zvolil tuto možnost)

Druhý den jsem tedy úspěšně podnikl kroky potřebné k získání direktiv k Apple Storu a nabytí MacBook:

• našel adresu Apple Storu na školním PC
• na plánku autobusové dopravy zvolil odpovídající linku
• řekl si paní na recepci (jmenuje se Kara) o jízdní řád autobusů na lince 10
• morálně se odhodlal jet autobusem do centra a tím pádem vyzískat 13″ MacBook Pro

Jel jsem někdy okolo čtvrté hodiny odpoledne, protože dřív nás ze školy nepustili, neboť byl strašný nával studentů a museli opravit všechny testy a rozřadit nás do skupin. Na zastávce se mnou seděla vtipná černoška, která měla zhruba čtyři zuby, ale jinak byla fajn. Začla se se mnou bavit a poradila mi a pomohla.

Autobus přijel až za pár minut (už jsem říkal, že jsem na zastávku běžel?) a mohlo se jet. Docela zajímavý je systém placení, ale k tomu se možná dostanu někdy jindy. Zajímavá byla taky osádka autobusu – většinou černoši, z toho jeden zřejmě bezdomovec. Necítil jsem se tam zrovna dobře, jen co je pravda.

Proto jsem taky i zbytek cesty po výstupu z autobusu k nákupnímu centru Galleria šel pěšky, i když jsem mohl jet jiným autobusem. Byla to zhruba míle.

Apple Store – co teď?

Po chvilce jsem v Gallerii kýžený Apple Store našel. Byla to dlouhá obdélníková místnost vybavená zhruba třiceti iPhony, dvaceti MacBooky, deseti iMacy a nějakými iPody. Dále různé příslušenství, software atd. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, jak si vlastně ten MacBook pořídit, protože jako všechno, tak i prodej je v Apple Store trochu jinačí.

V prodejně úřadovali zhruba tři prodavači, kteří byli ale pořád “busy”. Chvíli jsem se tak po prodejně poflakoval, až jsem se konečně odhodlal a šel vybrat peníze z bankomatu (kdo ví proč?). Chtěl jsem vybrat $1200, ale automat zřejmě vydával maximálně $1000, takže jsem vybral $800, aby mi to s mými zhruba šesti sty dolary v kapse tak nějak vyšlo.

Bankomat mi vydal $800 ve dvacetidolarových bankovkách. To jsem vážně netušil – pro představu, peněženka nešla skoro ani zavřít. Ale jak se zpívá v jedné tradiční české písni: “Moje šrajtofle je krásně naditá, naditá, co je doma, to se počítá!”.

S tímto obnosem jsem se tedy vytasil na nebohého prodavače a ano, bylo to trochu divné. Každopádně MacBook (zkrácenina pro 13″ MacBook Pro 2.26GHz) byl v elegantním papírovém kufříku v mých rukou. A nastal čas na ústup.

4 míle domů, MacBook v ruce a dilema

Jak se později ukázalo, koupit MacBook bylo to nejjednodušší z celého procesu. Mnohem palčivěji mě zasáhla otázka, jak se dostat zpátky domů? Jako vždy, i teď jsem zvažoval pár možností:

• jet autobusem (divní lidé se zvýšenou pravděpodobností krádeže, myslel jsem si)
• jít pěšky (daleko jak blázen, mnohem menší riziko krádeže)
• vymyslet a sestavit funkční teleport, přenést se do Čech, pohladit Ketynu (můj pes) a přenést se zpět do USA do domu mé host-rodiny

Co myslíte, že jsem zvolil? Napovím: na triku jsem měl napsáno Nike Running a chtělo se mi zrovna vykonávat únavnou fyzickou ubíjející činnost po dobu delší než jedna hodina (nebo dvě).

MacBook aned Cesta tam a strašně dlouho zpátky

Čtyři míle nejsou tak moc, ale když se k nim přidá ohromné vedro (v Čechách jsem takové nezažil nikdy), MacBook v ruce a strach z odcizení hodnot, je to dálka až běda.

Naštěstí jsem alespoň šel téměř pořád rovně, ony tady ulice jsou vůbec skvěle lineární a logické, o tom také možná někdy příště. Dokonce jsem se ani vůbec neztratil a cestou jsem si připadal jako v pohádce – postupně se mi totiž plnila přání!

Měl jsem žízeň, objevil se automat na plechovky, dopil jsem – kam s plechovkou? – odpaďák kousek ode mě, podezřelá skupinka lidí přede mnou, příhodná boční ulička, abych je mohl obejít atd. Nebylo to nakonec tak špatné.

Cestou jsem samozřejmě čelil mnoha a mnoha zvědavým pohledům, nestačilo, že jsem jen šel po ulici (v USA nikdo nechodí po ulici), ale měl jsem v ruce MacBook, který někteří protijdoucí či protinakolejedoucí obdivně komentovali. Vůbec nejlepší byla žena středního věku přímo před obchoďákem, která při pohledu na mě zvolala: “You lucky dawg (dog)!”. Radši jsem se s ní moc do řeči nedával.

Nakonec jsem ale došel šťastně až domů, vyčerpáním lehl zpocen jak to prase na postel a neusnul, poněvadž jsem se šel osprchovat. MacBook jsem dal nabíjet a začal se s ním sžívat, ale to už je jiná pohádka, že…